Říjen 2010

Ginny je nezvěstná

27. října 2010 v 17:34 | Edwardův brácha |  Ze života Edwardova bráchy
Ouvej ouvej!

Zdá se, že jste přeci jen měli pravdu. Sám bych na to v životě nepřišel. Já své narozeniny neslavím, tudíž jsem úplně zapoměl, že by Ginny mohla mít narozeniny též. Tím se vše vysvětluje. Ale co teď?

Sbalila si svých pět švestek a zmizela neznámo kam. Ale co si mám já, chuděra malý, nyní počít? Zůstala tu jen Marta, která na mne neustále tajemně mrká. A Ginny mne opustila zrovna ve chvíli, kdy jsem chystal to nádherné překvapení!

Utápěl jsem svůj žal v rybaření. Tedy - ne v ledajakém rybaření. Nějak jsem si to bradavické jezero oblíbil a tak jsem rybařil tam. Sic mám panický strach z vody, ale pořídil jsem si specielní, dlouhý prut. Návnadou mi byl chleba se sýrem, který jsem navlékl na udici a házel ho doprostřed jezera. Byla to veliká švanda, jelikož se naň chytali jezerní lidé. Pokaždé hrozně láteřili, když zjistili, že v chlebu je háček, který je vytahuje na hladinu. Sic jsem neuměl jezersky, ale nějakým neznámým způsobem jsem z jejich výrazu pochopil, že jim to není tak docela příjemné. Leč já jsem se dobře bavil, a opakoval jsem to znovu a znovu.

To ovšem není řešení mého problému. Jsou tři možnosti, kam se Ginny vypravila:
  1. jela za Harrym
  2. jela k rodičům
  3. jela někam jinam
Ale co je mi to platné? Její rodiče se na stará kolena jistě neodstěhovali z Doupěte, leč jak mám vědět, kde je Vydrník sv. Drába? Harry, ten se nachází kdesi na Rejkjavíku, ale to také není zrovna konkrétní indicie. Zbývá mi tedy jediná naděje - jela někam jinam, a já musím zjistit, kam. Jelikož - přes můj krátký románek s Martou - Ginny je má pravá láska, za kterou bych dal ruku do vody. Co si mám počít?

Překvapení!

23. října 2010 v 11:08 | Edwardův brácha |  Ze života Edwardova bráchy
Panečku! Nevěřili byste, co se mi včera událo. Vlastně, možná byste věřili, ale já Vám to stejně povím.

Od doby, kdy mne Marta vylovila z jezera v Bradavicích, uběhlo patnáct dní. Po tu dobu to bylo pro mne velice těžké. Marta - která byla ubytována v jednom z pokojů pro hosty u Tří košťat - se mi vyhýbala. Nejspíš se stále styděla za to, jak mne zničehonic začala líbat. Akorát na mne pokaždé, když jsme spolu byli sami, mrkla, načež odešla pryč. Zvláštní.

Jak jsem už říkal - od našeho líbacího zážitku uběhlo již patnáct dní - a má prudká láska k Martě pomalu ochabovala. Snad to bylo tím, že se Marta chovala tak podivně, snad tím, že Ginny nejspíše nějaký kontakt mezi námi postřehla a byla velice zarmoucená. O to více jsem se jí chtěl věnovat. Bylo mi to líto - ona mne má tak ráda, pak příjde nějaká Marta a přebere mě jí. Rozhodl jsem se tedy, že Ginny vezmu za dva týdny k moři. Nebo do hor. Zkrátka někam vyrazíme, aby se rozptýlila. Bude to ale překvapení - do té doby ani muk! Budu se chovat velice lhostejně, a pak - až to bude nejméně čekat - vyrazím se svým překvapením. Ginny bude jistojistě nadšená.

Ale hned dalšího dne se vše zvrtlo. Když mi přišla Ginny popřát dobré ráno, tajemně, s úsměvem se na mne dívala. Oči jí zářily. Vzpoměl jsem si na své překvapení, a tak jsem si začal číst Denního věštce. Hrozně mě baví sledovat ty hýbací obrázky. Ginny se ale nedala. Ptala se, co dnes podniknem, stále ten nedočkavý úsměv na rtech. Odvětil jsem, že můžeme jít třebas na houby... Nato Ginny pohodila svou ohnivou hřívou a odešla. V duchu jsem se pochválil. Takhle si překvapení užije o to víc.

Odpoledne, u oběda, jsem si všiml, jak se na mne Ginny dívá. Od rána se velice změnila. Koukala se na mne smutně, až prosebně. Zeptala se, jestli vím, co je dnes za den. Řekl jsem jí, že pátek. Ginny vzlykla a vyběhla ven. Podivoval jsem se tomu chování. Ale říkal jsem si, že mám přeci to překvapení. O půl hodiny později se Ginny opět ukázala. Byla rudá vzteky. Křikla na mne, ať se nad sebou zamyslím a dokud že si nevzpomenu, co je dnes za den, tak ať jí nechodím na oči. Načež práskla dveřmi, popadla tašku a odešla pryč. Viděl jsem jí z okna, jak si utírá slzy a běží směrem k nádraží. To už bylo opravdu nad mé síly. Rozhodně jsem nechtěl, aby byla ještě smutnější. Vyběhl jsem za ní, ale když mne spatřila, přemístila se - a byla pryč.

Arabská báseň

20. října 2010 v 14:56 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Dobré odpoledne, přeji. Jelikož jsem se včera trošku nudil (Ginny se jela podívat na trh a Martu vzala s sebou), naučil jsem se arabsky.


مبجعل السحاب اللي معه برق ورعود
يمطر على دارٍ وليفي سكنها
يسقي وطن منتوقة العنق يا سعود
مالي وطن بالعارض الا وطنها

قلبي غدا وإستيسره لين العود
ماحٍ يفك القلب ياسعود منها
ساطي وفي كفه قديحه وبارود
وأدخل يده بين الضلوع ودفنها

بيني وبينه وصل وأسرار وعهود
مصيونةٍ ماتدري الناس عنها
في كل عام يزود حبه بعد زود
أقفي بروحي والتوى بي رسنها

أموت بين الخد وعيونه السود
وحواجبٍ ربي بملحه قرنها
وشعرٍ بدهن الورد والمسك مكدود
جديلةٍ تضمني وأحتضنها

Doufám, že se Vám má dnešní báseň zalíbila. Konec je přece jen trochu brutální, ale silnější povahy se s tím jistě vyrovnají. Nashledanou, a zase příště!

Můj otazníček číslo Sedm

13. října 2010 v 15:18 | Edwardův brácha |  Mé otazníčky
Buďte pozdraveni i Vy, kdo jste dnes ještě nic neprodali!

(Toho pozdravu si prosím nevšímejte, to je jen má specialita pro dnešní den. Jinak je vše v tom nejlepším pořádku.)

Jelikož jsem již dlouho nenapsal žádný Otazníček, dnes to napravím. Ale jelikož mne žádný zrovna nenapadá, máte za úkol vymyslet si otázku sami pro sebe a napsat si na ní odpověď. Snadné, že?

Tak se do toho pusťte!

Nebylo by od věci připsat do komentáře i tu otázku, abych věděl, na co si vlastně odpovídáte.
Děkuji za pochopení.

Přeji příjemné tázání a odpovídání. Váš velectěný Edwardův brácha.

Problematika rybolovu na zakázaných územích

10. října 2010 v 14:38 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Pozdrav Pán Bůh!
Až na věky!
Dnes je to tu docela rozházené. To bude asi tím, že jsem dnes ráno zakopl o práh chlívka, kde chovám krocany a narazil jsem hlavou do trámu.

Tak. A teď již k důležitým věcem. Jelikož Vás neustále zatěžuji nesmírně dlouhými a nudnými články, nyní jsem si pro Vás připravil jeden vskutku kratinký. Jářku - zasloužíme si někdy drobátko odpočinku, že?

Nejdříve báseň, kterou jsem skládal minulé pondělí:

Hra na honěnou mi jde dobře,
schovám se například za dveře.
Nikdo mne tam nenajde,
a já si dám mezitím šlofíka.
Akorát se bojím Alíka.
Mohl by mne štěknutím prozradit,
a já bych se s ním za trest přestal kamarádit.
Zalepím mu tlamu lepenkou,
a pošlu ho za jeho fenkou.

A na závěr se Vás na něco zeptám. Soutěžní otázka zní: Zajímalo by mne, co preferujete na mém blogu nejvíce. Máte tři možnosti na výběr.

a) Deníček
b) Mé recepty, rady a básně
c) Vše ostatní
Und das ist alles.
Auf Wiedersehen, euer Bruder von Edward.

Edward Cullen je konečně mrtvý!

7. října 2010 v 17:35 | Edwardův brácha |  Ze života Edwardova bráchy
Dobrý večír. Tak jsem tu znovu! To se ale divíte, že?

Novinka dne: Plán vyšel. Edwad Cullen je definitivně po smrti. Bylo to přesně tak snadné, jak jsem si to představoval. (Nebudu Vám zde opakovat, jak se to událo, můžete si to přečíst v předminulém článku.) Spadl mi tedy obrovský kámen ze srdce, už to mám konečně za sebou. Končí diskriminace, končí každodenní ohrožení na životě. Jsem vskutku šťastný.

A já Vám nyní budu vyprávět, co se mi dnes přihodilo. Bylo to velice zajímavé.

Vše to začalo tím, že jsem si kráčeje po školních pozemcích četl velice poutavou knihu (myslím, že to byla Velká kniha kouzel). Problémem byla skutečnost, že jsem se dostal až na břeh jezera. V tu chvíli mne za kotníky uchopilo cosi měkkého. Právě jsem si procvičoval trik s kapesníkem a tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Jenomže. Ta divná věc mne náhle vyzvedla do vzduchu a -
hodila mne doprostřed jezera!

Jistě víte, že mám panický strach z vody. A náhle jsem byl uprostřed obrovského jezera! Nejspíše to byla pověstná bradavická obří sépie, co mne hodilo do vody! Neumím plavat a tak jsem se samozřejmě začal topit. Srrrk - chhrrh - euhchu - aaaach - glogloglo. Pomalu jsem se poddával té spoustě vody a jen jsem sledoval světlo, které se stále vzdalovalo a vzdalovalo. Je tohle smrt? Nechci tak snadno zemřít! Ale je již pozdě... Pozdě...

***
"No tak! Prober se!" - ze všech stran mne obklopoval sladký hlas. Zamžoural jsem a uviděl jsem, jak se nade mnou sklání nikdo jiný, než - Marta.
"Jsem tak ráda, že jsi naživu! Moc jsem se o tebe bála..."
"Arrgghhhech" - zaskřehotal jsem a snažil jsem se pokračovat, ale -
položila mi ukazováček na rty.
"Teď ne", pravila, sklonila se ke mně a počala mne vášnivě líbat.

Zprvu jsem se bránil, ale po chvilce jsem se poddal a polibky oplácel. Věděl jsem, že to není vhodné - takhle na veřejnosti - ale její jemná vůně (Hannah Montana - parfém GOTTA ROCK) v kombinaci s jejím šarmantním vystupováním mne naprosto odzbrojila. Bylo to, jako by se zastavil čas - žádné jezero, žádná Ginny, žádný Edward - jen my dva. Ale přesto jsme se nakonec od sebe odlepili, oba jsme se trochu červenali a lapali jsme po dechu. Marta mi začala vyprávět, že měla zlé tušení a zamířila k jezeru. Viděla sépii, viděla, jak se topím. A tak jejím brilantním kraulem doplavala až ke mně a zachránila mi život.

Po chvilce se mi omluvila, že takhle vyjela, ale má blízkost ji prý tak rozčarovala, že si prý nemohla pomoci. A že jestli chci Ginny, tak ji mám mít. Já jsem však ale byl okouzlen zpola jejím hrdinským činem, zpola předchozím líbacím zážitkem, a tak jsem jí pověděl, že jsem moc rád, že na mne vyjela. Bál jsem se ale, co na to Ginny, a tak jsem se nenápadně vytratil a vrátil se domů. Vzápětí jsem ale svého polibku s Martou litoval - rozhodování Marta vs. Ginny je teď komplikováno tím, že jsem do Marty zamilovaný až po uši...