Červenec 2010

Stádo družiček

29. července 2010 v 22:19 | Edwardův brácha |  Ze života Edwardova bráchy
Milí přátelé! Přípravy na svatbu jsou v plném proudu a tudíž jsem velice, velice zaneprázdněn. Nejspíše to působí fakt, že jakterak jsem původně zamýšlel malou svatbu bez obecenstva, očividně skulinkou pronikla zpráva na veřejnost, že již nebudu déle svobodný. A je tomu tak.

OVŠEM! Pravda je taková, že se okamžitě shluklo stádo šílenců, a že by mi chtěli za družičku. Nezajímalo je, že já o družičky nestojím - vlečku přeci nemám, ale mí obdivovatelé na to nedbaje pokračovali v klanění se mi, přičemž mne přemlouvali, ať si nějakou tu vlečku opatřím, že by mi jí s radostí nesli.

Tomu já sice věřím, vskutku, ale ne a ne. Vlečku nechci, a stádo družiček jakbysmet. Ale vy, mí dobří přátelé, mne znáte. Vy víte, že bych své obdivovatele nevyhnal s prázdnou. A tak jsem těm zklamaným dobrým duším nadělil alespoň malou útěchu - svatby se mohou účastnit jakožto čestní hosté. Podmínkou bylo, aby se o mé svatbě již dále nešířili, jelikož další lidi by již místo, kde se chceme brát nepojmulo.

A tak veselí obyvatelé města pražského (promiňte, ani jeden z nich nebyl občan města pražského, to jsem si tam jen já, starý šibal, jen tak z gusta připsal), s pozvánkami v klopách svých kabátců, jeden po druhém odcházeli se sliby, že na svatbu přijdou nejen včas, ale o týden dříve, prý aby nic nezmeškali.

Totéž bych doporučil i Vám, mí milí přátelé, jste samozřejmě všichni zváni! Osobně jsem se postaral, abyste měli ta nejlepší místa. Tak neváhejte a přijďte!

A na závěr, jelikož jsem tomu již dlouho neučinil, připojím krátkou báseň mým Trefíkům. Nemusím jistě připomínat, že kdokoli, kdo není Trefík a přečte tuto báseň, za to draze zaplatí..!

Chytal jsem mladou lišku,
měla na ocase knížku.
Pravil jsem: Liško Ryško, poslyš,
že mi tu knihu půjčíš?
Pročetl jsem si jí, pročetl,
o šohajství jsem se toho dosti dočetl.
A jelikož na kytaru hráti dovedu,
složil jsem na toto téma koledu.

Doufám, že se Vám má báseň líbila. Vezměte si z ní, prosím, ponaučení!

Můj otazníček číslo Šest

22. července 2010 v 16:40 | Edwardův brácha |  Mé otazníčky
Můj otazníček číslo Šest. Světový fenomén: Stručnější, než kdy dříve.
Kdybych Vás požádal, abyste mi říkali Pavoučice, učinili byste tak?
Odpovědi můžete posílat na adresu: Karl von Bahnhoff, Tajemnej hrad v Karpatech. Méně zdatní mohou odpovědět do komentářů.

Zpráva pro ně: Nebojte se, však také jednou budete posílat odpověď do Karpat!
Zpráva pro ty první: Cením si Vaší šikovnosti!
Zpráva pro mne: Běž už od toho počítače, milý Edwardův brácho, jdi si sníst jahodový knedlík!
Nasheldonau, Všá Ewdarvů chrába.
PS: Připravil jsem Vám přesmyčku. (viz výše)

Můj otazníček číslo Pět

16. července 2010 v 16:29 | Edwardův brácha |  Mé otazníčky

Zdravím. Jsem tu já a můj další Otazníček!

Dnes budu velice stručný, jelikož trpím časovou podváhou. Inu, chystání svatby je chystání svatby. Otazníček: Jak by se dle Vašeho názoru měl zachovat člověk, který si chce zřídit malý podnik, například bistro?
Můžete býti struční, můžete být rozsáhlí. Můžete napsat na toto téma esej, můžete napsat charakteristiku. Můžete si čaj osladit cukrem, můžete si čaj osladit jahodovým protlakem. Dávám Vám svobodu rozhodnutí. Jelikož to bývá poslední věc, která leckoho drží při úctě k vlasti!
Edwardův brácha

O černokněžníku Krutomluvovi

10. července 2010 v 17:28 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Krutomluv? Neznáte Krutomluva? Tajemného černokněžníka? Tak já Vám o něm tedy něco povím.

Za deseti bažinami, za dvěmi kozami, za čtrnácti dírami a pod dvaceti peřinami bylo jedno království. Vládl v něm vlídný, moudrý vladař, král Kozel. Měl krásnou dceru, princeznu Miriam, za kterou se sbíhali nápadníci, hlava nehlava. Král Kozel tomu byl rád, ale protože chtěl pro svou dcerku moudrého ženicha, vyčkával se vdavkami. Princezna Miriam tomu nebyla vůbec ráda. Jelikož věděla o otcově rozhodnutí, vyvdat dceru po pečlivém rozmyšlení, ani trošku nevěřila, že by jí král dovolil vzít si jejího vyvoleného. Přesto, že si jí král hlídal na provázku u boudy, aby mu neutekla s nějakým nevychovancem, tajně se scházela s králem Jiřím. Měli se rádi a chtěli by se vzít, ale byl tu háček. Král Jiří byl nevlastní bratr krále Kozla, a král Kozel Jiřího neměl vůbec v oblibě. Kdysi, když byli malí a hráli si na zámeckém dvoře, pohádali se kvůli Scrabblu. Kozel tvrdil, že slovíčko Krutomluv neexistuje, ovšem Jiří - který písmenko poskládal, tvrdil opak. A tak vypukla hádka. Od té doby se tito dva braši nestýkají. Krom toho Jiří se od Miriam věkově dosti liší. I přesto si oba výtečně rozumějí, ale co teď? Jiří je vášnivě zamilován do Miriam, Miriam do něj. Utéci nemohli, Miriam byla hlídána stráží. Jen když chodila na houby, dovolil král Kozel, aby šla sama, bez doprovodu. Tak se mohli naši zamilovaní stýkat. Láska je láska, a tak oba nechtěli se svatbou otálet. Jednoho dne vymyslel Jiří plán. Zajde za černokněžníkem Krutomluvem, ten něco vymyslí. Krutomluv, který vděčil Kozlu za své vyhnanství z království, byl rád, když mohl kút pikle proti němu. Král ho totiž obvinil z pašeráctví a zlodějiny. A tak se domluvili. Na hostině, ke které se sešlo vybrané panstvo, včetně krále Kozla, se zničehonic objevil Krutomluv. Duly hromy, duly blesky. Světla zhasla. Ozval se hromový hlas. "Králi Kozle, pojď ke mně! Kozle, nebuď strašpytel! Tady je tvůj starý známý, Krutomluv!" Místností hřměl jeho hlas, když z pod stolu vylezl Kozel. "Co po mě chceš? Přišel ses mi pomstít? Tak si pro mě pojď!" Krutomluv uposlechl. Přistoupil ke králi, zahalil jej do svého pláště a zmizel. V království nastaly změny. Na trůn usedl Krutomluv, Miriam s Jiřím byli oddáni. Krutomluv vládl spravedlivě. Slíbil Jiřímu půl království a jelikož byl černokněžník a ovládal čáry a máry, nabídl Jiřímu, že mu splní jedno přání. "Chtěl bych mít oranžové vlasy", prohlásil Jiří. A jak Krutomluv slíbil, tak i udělal. Od té doby měl Jiří oranžové vlasy, a žil s Miriam šťastně až do smrti.

Šohajská vestička

8. července 2010 v 18:22 | Edwardův brácha |  Ze života Edwardova bráchy
Jak jsem Vám již, milí přátelé, sliboval, mám tu pro Vás SLONÍHO MUŽE. Tuto exkluzivní malbu jsem právě dokončil. A Vy jste první, kdo ji spatří. Nyní dovolte, abych stručně okomentoval tento překrásný obraz.

Na obraze se nachází Sloní muž, jenžto drží v ruce štětec - právě domaloval kraslice, které se nacházejí v kabelce značky Oranž. Zajímavé ale je, po čem Sloní muž kráčí. Jedná se o tzv. Stezku lásky, po které se nyní ubírám i já - zamilovaní pochopí mé pocity, které jsem do chodníčku vtiskl.

Obraz jsem maloval dlouho, předlouho, ovšem v době mé krize (má nevyslyšená nabíádka k sňatku Ginny), jsem s malbou přestal. Teprve předevčírem jsem měl to potěšení pokračovat, a nyní je obraz hotov.
Jistě Vás zajímá, co se událo v posledních hodinách, mí drazí. Tedy, trávil jsem čas s Ginny, vybírali jsme pro ní svatební šaty. Navrhoval jsem purpurový živůtek barokního střihu, v kombinaci s bohatou suknicí z umělého vlákna a pošitou démanty. Nakonec jsem tento návrh ovšem zavrhl, jelikož suknice byla podebrána a odhalovala tak Ginnyiny kotníky, což je před svatbou nepřípustné.

Ginny nakonec prohlásila, že si na sebe vezme uzavřený skafandr, který prý bude formálně vyhovovat. Prohlásil jsem, že Ginny by byla okouzlující i v klubku žížal, což jí zřejmě polichotilo. Já jsem měl výběr oblečení jasný - šohajská vestička se sametovou podšívkou skvěle ladila k mým hřejivým kamaším.

Já a má milá jsme se rozhodli, že svatbu oslavíme v uzavřeném kruhu přátel, bez kdejakých cavyků. Oddá nás kněz, kterému vůbec nevadí Ginnyina vdanost, jelikož je právě bez peněz. Pár tolarů - a tento problém byl vyřešen.

Řekl jsem v uzavřeném kruhu přátel - Vy všichni jste samozřejmě zváni! Vždyť právě Vy jste mí nejlepší přátelé, kterých si tolik vážím. Proto neváhejte, a na mou svatbu přijďte!

     Zde Sloní muž.


Zatrolená kraslice!

6. července 2010 v 11:58 | Edwardův brácha |  Ze života Edwardova bráchy

Hejahéj!

Promiňte, že tu tak halekám, ale mám nesmírnou radost! Opravdu nesmírnou!

Totiž... Musím se uklidnit. Letím za Vámi, abych se Vám svěřil, a při tom Vám nakonec nic neřeknu, jelikož se mi radostí třesou prsty a klávesách.
Piji tedy horkou vodu, abych se uklidnil. JÁŘKU, JÁ JSEM TAK ŠŤASTNÝ! Po dlouhé době. Smutek mne pronásledoval řadu dní, a teď - a teď - to konečně vím.
Hezky popořádku.

Budeme se s Ginny brát! Řekla ano! Ach jak já jsem rád, jak já jsem rád! Dobrá, povím Vám tedy, jak to všechno, všecinko bylo.

Již dlouho jsem přemýšlel, jak se bude můj vztah s Ginny vyvíjet. Samozřejmě jsme oba počítali s tím, že bychom se chtěli vzít, ale nikdy jsme o tom nemluvili - jen jednou padla zmínka, když jsme byli s Ginny v tajemné komnatě, spolu, sami. Bylo to opravdu zvláštní, když si uvědomíme, že naposled tam Ginny byla s mým bratrem Edwardem (kterýžto jest Voldemortem). Já jsem dlouho váhal, jak dlouho mám čekat se svatbou, ale touha mne přemohla, a já jsem Ginny požádal o ruku.

Ale nebylo to obyčejné namlouvání. Dle zvyku jsem nejdříve požádal pana Weasleyho, který svolil pod podmínkou, že Ginny bude souhlasit. A tak již nebylo překážek. Aby byla naše svatba nezapomenutelná, musel jsem Ginny nezapomenutelně požádat o ruku. A v tom byl ten problém.

Do krásně malované, duté kraslice jsem vepsal psaníčko, kde jsem vyjádřil své city, a žádal jsem Ginny o ruku. Psaníčko jsem napsal zevnitř, ozdobně a jemně. Kraslici jsem vložil mezi běžná vejce a vyčkával jsem, kdy naň Ginny příjde.

Čelal jsem dlouho, předlouho. A zoufal jsem si. Ginny nic neříkala, nic si mne nevšímala. A tak jsem pojal podezření, že mě nechce. Upadl jsem do depresí a proplakal jsem spoustu nocí i dnů. Ale dnes - dnes v den, který je můj nejšťastnější - za mnou Ginny přiběhla, padla mi kolem krku. Vášnivě mne políbila a já jsem jí polibek opětoval.

"Ach můj drahý, jasně že si tě chci vzít! Vždyť tě tolik miluju!" vykřikla a znovu mne políbila. "Se svatbou nesmíme váhat ani týden, chci být navždy tvá!", pošeptala mi do ucha a já jsem byl v sedmém nebi. Učinila mne tak nejšťastnějším bráchou na světě.

Jezero duší

3. července 2010 v 18:20 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Nikdy nikdo nepochopí můj zármutek. Smrtka, tma, kost, černá barva. Na světě není člověka, který by mi pomohl. Můj život již nikdy nebude jako dřív. Až uplyne rok a den, den a rok, zbavím se svého života. Již mne nebaví dál žít, jelikož život je temnota. Neumíte si představit, jak mi je. I kdybych se svěřil, což mi vždy pomáhalo, tentokrát by mi to nepomohlo. Svět se hroutí jako stavba z karet. Ne, již nechci být mezi živými. Raději se utopím v Jezeře duší. Budu na věčnost plavat, bez těla, bez přátel, jen já, v nekonečně hluboké temnotě. Do roka a do dne. Sbohem.