Květen 2010

Sladkoslané probuzení

27. května 2010 v 18:55 | Edwardův brácha |  Ze života Edwardova bráchy
Mátožně jsem otevřel oči. Ležel jsem ve své posteli, nahoře U Tří košťat. Okamžitě jsem si všiml, že vedle mého lůžka sedí Ginny - nevšimla si, že jsem vzhůru. Usedavě plakala. Její ryšavé kadeře jí padaly do obličeje, který si zakrývala rukama. Očividně byla velice nešťastná. Krátce na mne pohlédla, a -
"TY ŽIJEŠ! Myslela jsem si, že jsi mrtvý! Ne, já bych to nepřežila. Vždyť od chvíle, kdy jsem tě poprvé viděla, jsem do tebe zamilovaná! Nemohla jsem si to přiznat, vždyť co děti, co Harry? Ale teď, když jsem o tebe málem přišla, uvědomila jsem si, jak moc bys mi chyběl, jak moc tě miluju...", vzlykala.
Po tvářích jí tekly slzy, ale já na to nedbal. Něžně jsem ji políbil a ona polibek vášnivě opětovala. Byl to nepředstavitelný pocit štěstí a zamilovanosti. Když jsme své dílo dokončili, jazyky zastrčili do vlastních úst, nesměle jsem se naň podíval.
"Takže... Ginny, má holubičko, Vy mne máte opravdu ráda? Mám Vám snad líčit, jak jsem se kvůli Vám soužil, jak mne dralo svědomí, že hluboce miluji ženu, která mne nechce?" upřeně jsem se díval do jejích oříškových očí, které celé jiskřily.
"Teď je ale všecko jinak. Budeme spolu, nikdy se neodloučíme. Vždyť jsi můj!"
Její sladký hlas mi zněl v uších. Chytil jsem jí za ruce a vyvedl ven. Sic mne ještě celé tělo bolelo jako střep, ale já na to nedbal. Měl jsem hlavu zaplavenou radostí. Tak ona mne má skutečně ráda! Neumíte si představit, jak jsem se cítil. Mlčky jsme šli nahoru ke hradu. Vycítili jsme, kde teď chceme oba být.
Spolu a ničím nerušeni - Tajemná komnata. Ginny cestu znala, já, jakožto bezvadný švindlíř jsem obratně napodobil hadí řeč a už jsme uháněli - Ginny v mé náruči - tunelem dolů a dolů. Prolezli jsme sutinami, které tu zůstaly po mém sokovi, a konečně jsme byli tam. Sami, společně - měli jsme si toho hodně co říci.

Stádo skřetů

19. května 2010 v 19:00 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha

Zdravíčko!

Dnešek je výjimečný den. Pan profesor na bylinkářství v Bradavicích Neville Longbottom ochuravěl a paní profesorka McGonagallová (Bradavická ředitelka) nesehnala žádnou náhradu. Jednalo se o jedinou hodinu bylinkářství dnes dopoledne, s prvním ročníkem. A propó, to není jediná výjimečná věc, co se dnes udála. Nechám si ji hezky na konec.

Jak už jsem říkal, nesehnal se žádný jiný učitel. Samozřejmě, pan profesor Hopkins by zastupovat mohl, ale dýmějovými hlízami nemá žádné zkušenosti.
"Zato já ano", prohlásil jsem dnes u snídaně. Ginny na mě vrhla obdivný pohled.
"Hele, a co kdybys tam zašel? McGonagallová by tě určitě vzala..." prohlásila ta krasavice. Nu, zkusit bych to mohl, a šel jsem se přihlásit k ředitelce. Uvítala mne s nadšením.
"Už jsem ani nedoufala, že někoho seženu. Jen velmi nerada dávám studentům úlevy z vyučování. Projděte si tedy studijní materiály - jinak jistě víte, co máte dělat, že? Paní Potterová vám jistě vše vysvětlila. Kouzelnickou hůlku k bylinkářství nepotřebujete, tak proč byste to nemohl udělat místo pana Longbottoma, že?"

A tak jsem šel učit do prvního ročníku. Byl to spojený nebelvír s mrzimorem, byl jsem spokojen. Vešel jsem do skleníku čístlo dvě a zatleskal: "Ticho!"
Žáci lumpačili dál. Zvolal jsem na ně, že jsem bratr lorda Voldemorta, abych měl alespoň drobet autority, ale ukázalo se, že to nebylo moudré. Po chvilce po mě začli házet drny a někteří odvážlivci i připravené květináče.
"Vždyť nemá ani hůlku!" vykřikl se smíchem jeden zrzoun a s chutí po mě hodil slizkou tobolku. Mlasklo to.

počkám... POČKÁM!

- snažil jsem se o uklidnění třídy, ale nic. Nějaký malý skřet hodil kamenem na strop skleníku přímo nad mou hlavu a na mě se snesl déšť střepů. Rotika ovládla třídu.

Když jsem po chvilce utíkal směrem k prasinkám, abych spasil život, měl jsem na sobě již hluboké šrámy. Jistě, jsem zmutovaný upír a tudíž jsem velmi silný a odolný, ale jen považte, ani Edward by nesnel toto stádo skřetů, natož já, takový silák!

Přiběhl jsem k hostinci. Ginny na mě čekala, vřískot byl slyšet velmi daleko. Očividně se velmi polekala, byla bledá jako stěna. Není se čemu divit, byl jsem od vlastní krve od hlavy až k patě. Tu modřina, támhle hluboká řezná rána. Nedivte se, vždyť mě ukamenovali. Její obličej se mi ale pomalu ztrácel před očima... Všude byla tma, ticho... Mátožně jsem se skácel k zemi a... omdlel jsem.


Deníček 0.5

17. května 2010 v 17:03 | Edwardův brácha |  Deníček Edwardova bráchy
Tak Vám, milí přátelé, zase povyprávím něco z mého života. Jistě jste nadšením celí nedočkaví.
Shrnu Vám to, dětičky, v pár odstavcích. Ach jak se mi líbí ty Vaše rozzářené obličejíky! Úplně Vás vidím. Tak tedy - začínáme!

Bylo nebylo, v malé kouzelnické vesničce stál hostinec. Jmenoval se U Tří košťat, byl to dobrý hostinec, jehož hostinskou nebyl nikdo jiný, než Ginny. Vesnička byla nedaleko kouzelnické školy Bradavic. Tu navštěvovaly Ginnyiny děti - Lily, Albus a James.

ALE Ginny nebydlela v hostinci sama. Spolu s jejím manželem, Harrym, jenž pracoval jakožto bystrozor na ministerstvu kouzel tam trávili společný čas.

JENŽE Ginny nebyla jen tak ledajaká Ginny. Byla to divukrásná Ginny a proto neměla o nápadníky nouzi. Nu - přiznám se - jejím nápadníkem jsem byl já.

LEČ Ginny nyní byla sama - když pominu moji bleskuvstřícnou osobu. Její manžel byl odvolán na Rejkjavík - účastní se soutěže, která potrvá pěkných pár měsíců. Má cesta k Ginny je volná.

Mimochodem, na svých cestách jsem potkal jednoho šohaje - vyfotil jsem ho pro Vás. Nechtěl jsem, aby si mě všiml - znáte šohaje - a tak je jen nenápadně zaměřen. Domnívám se, že se jmenuje Markus Klepetus Šohajovič. Tak si to dobře zapamatujte.

A teď konečně k deníčku:
U Ginny jsem ubytován již delší dobu. Původně jsem vlastně přijel kvůli Harrymu - záležitost s Edwardem a Voldemortem (jedna a tatáž osoba) - ale i když tu Harry dlouho nebude, má společnost Ginny očividně těší. Chová se ke mě jako k dobrému příteli. Často chodíme po Prasinkách i dál na procházky, někdy zabloudíme dokonce i do kavárny madam Pacinkové. Jsme si blízcí, jakožto přátelé. Zda-li se bude tato cesta ubírat k lásce, nevím. Ovšem objevilo se tu již pár náznaků. Když Ginny řekla něco víc, než chtěla (př. nikdy jsem nebyla tak šťastná a zároveň frustrovaná jako teď), zčervenala a když jsem naléhal, aby myšlenku rozvedla, nechtěla pokračovat. Má to snad něco znamenat, nebo to se mnou vůbec nesouvisí? Proč frustrovaná? Zvláštní.

Nezapomeňte! Připravuji pro Vás stále sloního muže!
Váš zmatený Edwardův brácha.

Sloní muž

11. května 2010 v 22:00 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha

PŘIPRAVUJI PRO VÁS SLONÍHO MUŽE!


Konečně!

10. května 2010 v 15:36 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha

První obraz Edwardova bráchy ke shlédnutí JIŽ DNES!

Ano, nelžu Vám. Edwardův brácha se činil. Nakreslil obraz, na který jen tak někdo jen tak někdy nezapomene. A to mi lichotí!
Když jsem Vám ho tak dlouho sliboval, nebudu Vás tedy teď šidit o překvapení. (Můžete si vybraz, na který obraz kliknete. To je jako bonus.) PS: Jen jeden je správný.

UPOZORNĚNÍ - nejedná se o autoportrét!


Uvaděč křtin obrazu: Prosil bych pana Edwardova bráchu o pár slov, byl byste tak laskav...?
Já: Ale s radostí! Na obraze je muž, má na obličeji škrabošku, podobnou té mojí. Má květovanou zástěru a švarnou vestičku z dračí kůže. Pod ní má tílko na šněrování. Na pozadí jsou poličky s roztodivnými nádobkami a hrnky.
Uvaděč křtin obrazu: Děkujeme Vám, prozradil byste nám, jak jste se u malby cítil? Vložil jste do ní své pocity, popř. své rozpoložení?
Já: Ano, jisté emoce tu jsou. To víte, je to můj první obraz, tudíž jsem si nebyl tak docela jist, zda se činím dobře. Snažil jsem se, aby můj obraz působil tajemně - já sám jsem velice tajemný a chtěl jsem, aby tento muž byl takový též.
Uvaděč křtin obrazu: Já bych chtěl za všechny poděkovat za Vaše cenné informace. Doufejme, že tento Váš - dle mého názoru velice povedený - obraz není poslední!

Tak to vidíte. Vše jsem již shrnul na křtinách tohoto obrazu. Jen bych podotknul, že jsem kartu našel - cenná rada mého přítele a důvěrníka, pana A. E. Storma se ukázala rozhodující.
Velice se omlouvám - nepozval jsem nikoho z Vás na již proběhlé křtiny mého obrazu, promiňte. Chtěl jsem to udělat krátce a v tichosti, než se na mne nahrnou mí fanoušci. (To víte, od té záležitosti s kapříky jsem velmi populární). I tak se na křtiny dostaly tisíce lidí, kteří si chtěli můj obraz prohlédnout. Vždyť já bych Vás tam ani nenašel.
Doufám tedy, že mi odpustíte a obraz se Vám líbí. Ocením Vaše názory. Mějte se famfárově!

Jezírko a liščata

2. května 2010 v 20:20 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Tak. Překvapení se posouvá na neurčito, paměťová karta nenalezena.

Ačkoli jsem vyzkoušel všechna místa, která jste mi Vy - mí věrní přátelé radili, nenašel jsem. Musíme tedy počkat. Chci Vás také upozornit, že Hirošima a Nagasaki byly bombardovány.
Ale k věci. Budu Vám vyprávět, co mne právě napadlo.

Víte dobře, milá liščata, že já jsem kmotra liška všemi mastmi mazaná.

Rozjímal jsem totiž nad tím, zda se mám ještě napít z toho jezírka, ale pak jsem hodil vše za hlavu a ponořil do té stojaté vody hlavu počtvrté. Plnými doušky jsem se napájel z tohoto lesního zdroje vody, ze kterého často pijí srny, laně a sojky. Sojky mají pestře zbarvené peří a laně odhánějí svojí oháňkou dotěrné komáry.

Teď asi něčemu nerozumíte. Zkrátka - vyrazil jsem si do nedalekého lesíka na procházku. Čerstvý vzduch a trocha pohybu mému zdraví prospěšné jsou, pravíme s básníkem. Moje kráva Masařka, společně s kapříkem Kusadlem měli u bradavického šafáře Hagrida něco na práci, Ginny se oháněla v hostinci. A tak jsem si vyrazil sám. Sic panický strach z vody mám, ovšem jedinou příležitost k pití nevynechám. Tudíž jsem neodolal. Asi se nudíte, že? Pití z jezírka, hachahe, co je na tom zajímavého? - pravíte.

Jářku, abych řekl pravdu, i to pitíčko v lesíku má něco do sebe. Vy, mládeži, na tom ale netěžíte. Ty Vaše Facebooky, mobily a telegrafy! Jistojistě čekáte, že Vás čtení tohoto článku bude bavit. Nebude. Už teď zíváte a kroutíte všemi údy, že? Dnes Vás nepobavím. Říkáte si - ten Edwardův brácha, to je podivín! S ním je vždycky taková prča! Ale ne dnes. Dnes je to jiné, že? Nu, milí přátelé, skončeme to. Tento článek je tak nevzrušující, že se u toho sám nudím. Snad příště bude kreativnější nálada.

Tak jsme se hezky spolu napili z jezírka.

Líbí se mi tato velká písmenka. Úplně to vypadá, jako by jimi bylo napsáno něco zajímavého a důležitého. A Edwardův brácha, ten starý filuta zase perlí. Vůbec to není důležité, a už vůbec ne zajímavé. Tak brzy nashledanou, milí přátelé. Váš zdvořilý Edwardův brácha.