Březen 2010

Oetikoeté

31. března 2010 v 13:06 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Přeji dobré poledne.

Od té doby, co byla vysílána má báseň jsem v jednom kole. Stal jsem se velmi oblíbeným, to jistě mého ctižádostivého bratra nepotěší. Ale ať, přesně to přeci chci, že?
Ovšem i když mne to velmi povzbudilo, starost tu přebývá, jmenuje se Ginny. Jestliže na ni chci totiž zapůsobit, musím být solidní a spořádaný muž.
Šatník už mám kompletní, řekl bych.

2x roztomilé plavečky modré barvy
1x klóbrc s dlouhým perem
1x kahloty s purpurovými krajkami
3x střevíce se zlatou sponou
1x tričko s knoflíčky
1x živůtek stříbrné barvy
5x nadýchané gumičky do vlasů (dobře se vázají kolem kotníčků)

Pro jistotu jsem si schoval pár kousků, ve kterých se cítím dobře. Byly tu třeba mé oblíbené závoje vyrobené z baobabových listů, které byly sešity rákosím. Také mám rád svou tuniku z mangové dužiny a hlavně - botky do robotky z ananasové kůry, zdobené špendlíkovým náhrdelníkem. Mé botky mám věru v oblibě.

Nicméně, je tu také jistá oblast, kterou bych jakožto solidní člověk měl ovládat - etiketa. Nakoupil jsem učebnice vybraného chování a vydal jsem se studovat. Není to zrovna jednoduché, ale já jsem dobrým, pilným žákem. Ústřice je nutno vysrknout, kravata má být dostatečně dlouhá, aby zakrývala sponu opasku.

Vždy jsem byl více než skromný, ale teď se musím pochválit, opravdu jsem se stal pravým gentlemanem. Mistr Špaček by mi mohl závidět, to tedy ano. Ovšem záleží také na tom, jestli celou akci nepořádám zbytečně - co když Ginny nebude vůbec zajímat, jak jsem oblečen a co umím? Co když svého manžela bezmezně miluje a nehodlá ho opustit? A chci mít vůbec na svědomí Harryho neštěstí?

Tyto otázky mi ryjou mozkem jako dva krtci. Budu někdy v životě doopravdy šťastný?

Kapříci 2. verze

25. března 2010 v 19:21 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Zdravím své všeliké přátele, jakožto i své nepřátele.

V tomto článku bych rád zmínil naše šupinaté přátele - kapříky. Kapříci to opravdu nemají lehké, natož když k nim příjde Šohaj. O Vánocích, na které se všichni tak těšíme, příjde o život mnoho a mnoho kapříků. Zrovínka včera jsem si to uvědomil.

Šel jsem na obhlídku městečka, zkouknout nové solidní doplňky do mého šatníku. Když jsem měl nakoupeny nové hodinky s ciferníkem, pečlivě uvázány na zápěstí a bezpečně zajištěné přezkou, vydal jsem se na promenádu podél místní řeky. Shlížel jsem svůj obraz v tom vodním zrcadle, ale co jsem náhle neuviděl!

Kapřík!

Neměl ploutve ani ocas, ale jeho tělo bylo v pořádku. Uložil jsem ho tedy do své brašny značky Miu Miu a nalil jsem mu dovnitř trochu sodovky, aby si mohl plavat dle libosti. Pak jsem si uvědomil, že nemá ploutve - tudíž nemůže plavat. Sodovku jsem tedy vypil a alespoň jsem kapříka zabalil do kapesníku. V drobném obchůdku na promenádě jsem mu zakoupil lázeňskou oplatku (mandlovou), kdyby měl hlad.

Došel jsem s ním až k našemu stromovému domku a vyšplhal jsem po žebříku uvázaném ze švestkových větývek. Napustil jsem kbelík troškou vody, aby kapřík mohl alespoň zkoušet plavání a postavil jsem ho na balkón, aby se mohl na slunci trochu opálit. Byl celý bílý, jen co je pravda - a já se dočetl, že na letošní jaro se nosí kůže tmavších odstínů. Pečoval jsem o něj vcelku dobře, řekl bych.

Přemítal jsem nad tím, co se kapříkovi přihodilo, že přišel o své končetiny. Dospěl jsem k názoru, že z toho musím vynit Šohaje, vždyť ti jsou velmi neohleduplní, zvlášť ke kapříkům. A jak jsem přemýšlel, napadla mne krásná báseň. Byla o kapřících.

Vyšel jsem na balkón a zarecitoval jsem ji kapříkovi. Hezky nahlas. A co se nestalo! Pod balkónem stál muž a celou, celičkou ji vyslechl.

"Pane, autorem této básně jste Vy?", zavolal na mne.
"Ano, před chvilkou jsem ji složil.", odpověděl jsem a velice jsem se podivoval.
"Opravdu? A pochlubil jste se již někdy svým talentem někomu?
"Jen pár mým přátelům. Trefíkům, víte?
"Ach ano, chápu. Jste velmi skromný, mladý muži. Promiňte, ani jsem se nepředstavil. Jsem redaktorem The Good Old Times. Rád bych Vaši báseň zarecitoval v dnešních zprávách."
To je náramné! Budu v televizi! Šance, jak se proslavit více, než můj zlovolný bratr Edward Cullen a poctivým způsobem, narozdíl od něj! - pomyslel jsem si a zvolal jsem:
"Bude mi potěšením."

Pán z televize si opsal přesné znění básničky a ve večerních zprávách ji odrecitoval. Lépe bych to ani já nezvládl. Po odvysílání mé básně mi přinesl videokazetu a já si to znovu pustil na mé černobílé televizi. Nahrál jsem to pro Vás, abyste se mohli také podívat - televizní noviny ze Sweet Lake City byste asi nenaladili. Vpravo jsem postavil lampu a ozdobil jsem ji blikacím řetízkem, pro doladění atmosféry.

Ovšem nebudu prozrazovat - to uvidíte sami, ZDE!

Judlajdá!

23. března 2010 v 15:50 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Omlouvám se, že jsem Vás velmi vyděsil. Ovšem měl jsem mnoho práce. Jak jsem Vám říkal, sjednal jsem si s Ginny pracovní schůzku, ovšem Ginny se nachází na docela, ale opravdu docela jiném kontinentu! A já si myslel, že k ní budu muset dojít pěšky. To by znamenalo, že musím vyjít několik dní před schůzkou, abych to stihl. Jistě, budu se pohybovat svou zmutovano-upíří rychlostí, jsem nesmírně rychlý, ještě více, než můj nestoudný bratr. Dodneška mi to zazlívá. I tak by mi ovšem cesta trvala mnoho dní. Ale měl jsem tu ještě jeden problém. Jak si mám na ramena naložit krávu a Řinu?

Nu o té Vám musím povědět drobnou příhodičku. Včera jsem se vzbudil velmi brzy. Pomalu jsem se posadil na mé posteli upletené z dubového a březového dřeva a - Řina vedle mne! No považte! Zeptal jsem se jí, co to má znamenat a ona na to, že takto to chodí každou noc. Kdoví, co se mnou v noci provádí...! Zachoval jsem se ovšem taktně a zkrátka a dobře jsem jí umístil zpět na balkón. Jsem z toho ovšem stále v šoku. Opatřil jsem si zámek a zavěsil ho na kliku - od té doby od ní mám pokoj. Jednoduché a prosté, jak ta kravata. Ovšem pamatujte! Kravata musí být dostatečně dlouhá, ideálně tak, aby zakrývala sponu opasku.

Když jsem začal hloubat nad tím, co udělat s krávou - mimochodem, dal jsem jí prozíravé jméno Masařka - rozsvítilo se mi v hlavě.

Vždyť já pojedu na Masařce!

A tak jsem měl o dopravu vystaráno. Masařka mne k Ginny přepraví za pár minut, což znamená, že mám týdny a týdny volného času. Do té doby poručím Masařce, ať se postará o všeliké nebezpečenství, které mé osobě hrozí.

Mám takovou radost, že si k psaní článku notuji písničku ♪♫♪. Byl jsem totiž velice nervózní, co si o mě Ginny pomyslí, když mne uvidí jen tak - nespořádaného, nesolidního. Má proměna v dokonalého, hydrogenního muže nějakou tu chvliku potrvá. Ach. Jistě jste na mě poznali pravý důvod mé nervozity. Trápím se. Mám to osvětlit? Ano, Edwarův brácho. Dobrá, dobrá.

Důvodem je totiž Ginny. Vím, vím. Říkáte si - jak může být důvodem Ginny, když ji nikdy neviděl? Jen s ní telefonoval, přeci! Nemáte pravdu. Já ji viděl. Sic jen na tzv. "fotografii". Ale viděl.ginny
Jen se podívejte, co mi teď řeknete? Ano, je nádherná, úplně Vás slyším.
Já se totiž Z-A-M-I-L-O-V-A-L. Je to pro mne velmi frustrující. Vždyť Ginny má tři děti, milujícího manžela. Ale já si nemohu pomoci.

Netvor v mém břiše tiše skučí,
já bych ji chtěl uchopit v mé milující náruči.

A jak se to přihodilo? Zkrátka a dobře - když jsem hledal Ginnyinu adresu, kde jsme se měli sejít k naší pracovní schůzce, zadal jsem www.kdebydliginnyweasleyova.cz,našel jsem tuto->
fotografii. Uchvátila mne. Jsem bezmocný milovník, od dob Marty se mé srdce takto rozbušilo poprvé.

Jsem nešťastný, ale i šťastný. Když Řina zpozorovala, že neustále láskyplně hledím na tuto tzv. "fotografii", došlo jí konečně, že ji nemiluji, že ji nechci a nechci se stát jejím rytířem na celý život. Opustila mne a já jsem tomu vřele rád. Ovšem - co dělat, když se mám za pár týdnů sejít se svou múzou?
Co mám jen dělat...?

Nečekané nebezpečenství

18. března 2010 v 17:47 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Tak. A je to venku.
Měl bych své šokující odhalení drobátko objasnit. Na základě mého předchozího článku již víme, že lord Voldemort vytvořil viteál přímo z Edwarda Cullena. To znamená, že - a teď dávejte dobrý pozor - že lord Voldemort žije dál v Edwardovi Cullenovi!
Bohužel o této hrůzné skutečnosti vím pouze já a Vy - mí přátelé. Navrhujete tedy něco, co by se dalo podniknout? V zájmu celého světa jsem ochoten podstoupit cokoli.

Mnoho z Vás zajímá, proč mám hrůzu z mé dobré přítelkyně, Vínové Rozynky. Odpověď je vcelku jednoduchá a logická - ona je TAK hodná, až to nahání strach!

Ale k našemu problému. Teď jsme na stejné lodi. Nikdo kromě mne a Vás o Edwardovu tajemství neví. Budu Vás tedy od této chvíle informovat o všem, co podniknu proti tomuto černokněžníkovi-upírovi.

A začnu s tím hned.

Včera jsem volal Harrymu Potterovi, ovšem vzala to Ginny. Musím uznat, že je to moc milá mladá dáma, jen co je pravda. Ovšem když se dozvěděla o té věci, opravdu se vyděsila a já se jí ani nedivím. To, že se Voldemort vrátil znamená, že ze všech nejdřív bude chtít vyřídit svého porazitele - Harryho Pottera ale i svého nynějšího nepřítele - tudíž mne. Tato logická úvaha mne dosud nenapadla. Znamená to, že jsem v mnohanásobnějším nebezpečenství než jsem se kdy odvažoval myslet.

Jelikož Harry má zrovna povinnosti v Albánii coby bytrozor, domluvil jsem si konzultační schůzku s Ginny, abychom se dohodli co a jak. Schůzka se koná zanedlouho, proto se s Vámi musím rozloučit. Nevím, jestli Vám nepíši naposled. Proto tu mám pro Vás všechny báseň. Jmenuje se Na rozloučenou.

Šohaj se z okna dívá,
náladu špatnou často mívá.
Může za to velký třesk,
který neměl dost velký lesk.
Příště ho musíš přeleštit,
aby ho Šohaj mohl zbaštit.

Váš E.B.

Synonymum

16. března 2010 v 15:35 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha

Hej šohaji! Co to pohledáváš na mých statcích?!

- to byla slova prodavačky, u které jsem si chtěl zakoupit punčochy. Na sobě jsem již měl stříbrný živůtek, mé tričko s knoflíčky a nové nadýchané gumičky do vlasů jsem si uvázal úhledně kolem kotníčků. Musím přeci vypadat jako solidní muž, že?
Tedy - promiňte - ve skutečnosti ta mladá prodavačka řekla "Dobrý den, budete si přát...?", ale já chtěl napsat něco pro oživení, jak již je mým zvykem. Dnes Vás ovšem nebudu unavovat mými nákupy, něco jsem Vám slíbil a Edwardův brácha, ten starý filuta, své slovo dodrží!

Tak tedy. Ptal jsem se Vás, jestli jste četli Harryho Pottera. Jestliže ano, musíte tudíž znát pojem "VI-TE-ÁL". Jedná se o střípek, úlomek Vaší duše, čehož jste dosáhli vraždou a kouzelným zaříkáváním, jehož znění nám pan profesor Křiklan prozradit nechtěl. Ale k věci.

LORD VOLDEMORT, kteréhož jistě znáte, také Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, či Vy-víte-kdo, pana profesora Brumbála oklamal. Brumbál se spletl - Voldemort nevytvořil šest viteálů, nýbrž sedm. A Vy jistě víte, nač narážím. Voldemort totiž - připravte se na šok - vytvořil...

Můj otazníček číslo Čtyři

13. března 2010 v 21:07 | Edwardův brácha |  Mé otazníčky
Přeji dobrý, i když oblačný večer. Rozhodl jsem se po delší době opět uvést nějaký ten drobný otazníček, než přejdu k druhému bodu programu. Pro přehlednost bych dal nohu do vody, za to Vám ručím.
  1. Můj otazníček č. 4
  2. Odhalení Vám Mé velké tajemství
Tak tedy. Otázka mne napadla zrovínka když se mi zdál sen. Chcete ho vyprávět? "Ano, Edwarův brácho." Tak dobrá, když tolik chcete. Prosím vžijte se do atmosféry mého snu, ať si ho můžete vychutnat na plno.

Ležel jsem na lůžku z větviček. Kráva se popásala ve svém pokojíčku a Řina - na Vaše přání - ležela na tzv. gauči na balkoně. Začala mne tížit víčka, měl jsem náročný den... V mém snu vystupovaly tři dívky a jeden muž. Ony byly žákyně, on učitel. Nebyl to ledajaký učitel. Bylo mu kolem šedesáti let, měl bílé vlasy. Jmenoval se Pan Bílý. Dívky byly na maturitním plese, měly krásné šaty s výstřihy. Přistoupil k jedné a pravil. "To by bylo tak za dvě, slečno." Přišel k druhým dvěma dívkám. "Takhle kdybyste chodily do školy, měl bych hned pestřejší vyučování..." Dívky se velmi podivovaly nepatřičnému učitelovu chování. Školou kolovaly pověsti, že měl jakýsi poměr s dřívějšími žákyněmi a podivovaly se ještě více.

Zvláštní, prazvláštní sen. Můj otazníček zní: Vlastně jsou dva. Tedy, mé otazníčky znějí:
Co byste udělali, kdyby měl Váš učitel perverzní poznámky? A kdyby neměl, chtěly byste ho k tomu provokovat, jen tak, pro legraci králíkům?

Nechci dělat nějaký humbuk, nechci dělat rotiku. Byl to jen sen. Ale stejně mne Vaše odpovědi tolik zajímají! Jsem napnutý jako luk a mé tělo samý sval se třese nedočkavostí na Vaše řečičky. Mám tu ještě nějaké resty.

Byl tu dotaz, co je to zmutovaný upír. Cituji tedy z FAQ o Edwardovu bráchovi:

Co je to Zmutovaný upír?
Speciální druh upíra. Sice neumím plavat. Smím ale vycházet kdy chci na sluníčko, nemusím pít krev, rád a často jím. Jsem jen trošku bledý a mám nadpřirozené schopnosti v oblasti smyslů.

Jak se vyrábí Zmutovaní upíři?
Stalo se to tak, že se mi upíří jed dostal do jednoho velmi citlivého místa. Toto místo je specifické tím, že reaguje jinak na upíří jed, než normálně po celém těle. Proto nejsem normální upír.

Na závěr báseň POUZE PRO TREFÍKY:

Šeřík rostl u cesty,
rostly mu tam vousy.
Měl je tolik dlouhé,
že mu je přejeli pluhem.
Už nebyly tak dlouhé,
a on měl navždy pré.

Pro všechny:
Mám strach. A nejen z mého bráchy Edwarda Cullena. Mám strach z mé dobré přítelkyně, Vínové Rozynky. Je to příšerné mučení, mít obrovský strach ze své přítelkyně! Nu to si ani nedovedete představit. To jen tak na okraj.

Pozdravujte své blízké přátele, dokud je ještě máte. Příště Vám odhalím to velké tajemství. Sbohem, ve světě hrůzy a utrpení, Váš, ale i Edwardův brácha.

Šmankote!

10. března 2010 v 18:20 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
pokračování předešlého článku ()

Podíval jsem se pořádně a zjistil jsem, že je to jen plakát. Upoutávka na jakýsi Nový měsíc, či co. Ovšem fotografie byla tak realistická! Jistě se mi za můj drobný omyl nikdo nebude podivovat.

Když jsem se ujistil, že jsem v bezpečí a nikde kolem se nepohybuje můj zhrzelý bratr Edward, vydal jsem se na průzkum města Sweet Lake City. Totiž, mé rozhodnutí - usadit se - zdaleka není jediné a brzy přišlo další a to - stát se spořádaným, kultivovaným člověkem.

Rozhodnutí je to ovšem přímo nelehké, řekl bych. Jak jistě víte, zmutovaní upíři - což jsem - jsou poměrně divocí, i přes své značné výhody oproti obyčejným upírům, kteří se neustále ženou za jakousi krví a neustále by jedli zvířata a bojovali mezi sebou, aby si ohradili své teritoria a utíkali před svojí přítelkyní, aby ji nepokousali. Promiňte mi můj stručný komentář, ale toto jednání mi příjde značně fatální. Svou přítelkyni bych neopustil jenom kvůli tomu že mě pálí nos, a už vůbec bych si nedovolil fyzicky napadnout ubohé zvíře.

Abych se ovšem vrátil k mému úmyslu. Prohlásil jsem, že - narozdíl od někoho - svou slávu založím na kultivovanosti a spořádanosti a učinil jsem své první rozhodnutí - začít od mého šatníku.
Do této chvíle jsem nosil obaly z kiwi spletené lýkem do úhledných trojúhelníčků, ovšem do společnosti se tento úbor pravděpodobně příliš nehodí.

Přehodil jsem si svou peněženku přes rameno a vyrazil jsem na nákupy. Zašel jsem do prvního obchůdku, jmenoval se "Herbubdin šatník". Zajímavé jméno, pomyslel jsem si a vstoupil jsem.
Uvnitř bylo velice dusno a zakouřeno. Bylo to tam cítit banány a ptačím zobem )nejspíše se jednalo o proso, jak jsem brzy intuitivně odhadl(. Přišla ke mě stará čarodejnice s knírkem a prý, co si budu přát. Požádal jsem o adamky - někde se musí začít. Slečna Čarodejnice mi přinesla dvoje - jedny z peří a druhé zplesnivělé. Jako promiňte, ale rozpadaly se jí v ruce. Vzal jsem do ruky ty péřové a zdály se vcelku pěkné, akorát ve vodě by se mohl vyskytnout problém.

Pak jsem se plácnul do čela a zhluboka a procítěně jsem pronesl: ŠMANKOTE!
Vždyť já mám panický strach z vody. Nu dobrá, přejdeme k další části programu. Zažádal jsem o tričko - ve Sweet Lake City bylo poměrně teplo a svetr by mne přehřál a já bych nedejbože dostal záchvat. Přinesla mi jedno jediné, víc neměla a to bylo na knoflíčky. Inu, vždyť i to může být výhoda, když by chtěl NĚKDO k věži s hodinami a dramaticky si rozepnout tričko, vyjít na slunce a umřít. I když jsem to považoval za téměř vyloučené, nejsem přeci můj krutý bratr, hodit by se to mohlo. A tak mé první tričko s knoflíčky putovalo na mé dmoucí se tělo samý sval.

Měl jsem opravdové oblečení! Jsem jako normální lidi! Zapomenu na svého krutého - zbabělého bráchu a zařadím se do společnosti. Cítím se skvěle!

...ani jsem netušil, jak brzy se budu muset vrátit do reality.
(Pokračování zase někdy, nejspíš nikdy.)

Deníček 0.4

9. března 2010 v 15:34 | Edwardův brácha |  Deníček Edwardova bráchy
Uctivá poklona.
Opět jsem se vytasil se svým deníčkem. Rozhodl jsem se, že se po dlouhé době opět usadím. Útěk je opravdu těžká činnost - přïmyslíte-li si, že se na Vás lepí ta otravná holka. Tak jsem si řekl, že je čas na odpočinek. Musel jsem ovšem vymyslet, co udělat, aby mne nenapadla armáda Edwarda Cullena. Inu, šel jsem do útulku a chtěl jsem si vybrat psa hlídače. Uviděl jsem ale TOTO.

Ta kráva byla opravdu silná a házela takto se všemi psy z útulku. Běhali tam lidé a křičeli ať zavolám SPCA - ale proč bych to měl dělat? To si raději vezmu na sebe svůj osvědčený převlek za pracovníka SPCA, který mám zrovna u sebe. Nasadil jsem profesionální výraz a řekl jsem, že se o krávu postarám. Ředitelka útulku, Choroš Chrápavá, mi krávu okamžitě předala i s celým rodokmenem. Vyprávěla, jak ji přivedl nějaký muž a že by rád kravičku do úschovy. "To byl ale nápad, nechávat si tak nebezpečné zvíře!" kvílela a já jí podal Maruščin posmrkaný kapesník, ať si utře nos.

Tak jsem přišel ke krávě. Chtěl bych jí dát nějaké jméno, ale ona mi poradila, ať se nejdříve poradím s Vámi. Byli byste tak hodní a vymysleli nějaké pěkné jméno? Buďte kreativní.
Snažil jsem se najít nějaké ubytování, ovšem marně. Nikdo nechce mít v domě krávu a moji ukecanou ctitelku. Nu což, najdu si místo sám. Nasedl jsem na krávu, ať sama najde místo, kde se ubytujeme. Zastavila se na kraji města Sweet Lake City. Ze země tam rostl stromový dům.

Ubytovat krávu byl docela problém, byla už stará a šplhat po kůře toho stromu jí zrovna dvakrát nešlo. Ovšem - povedlo se. Kráva má vlastní pokojík, já bydlím v obýváku a pro Řinu - tak se jmeuje ta kňoura - se našla jakási bouda pro psy u paty stromu.

Zabydlel jsem se, a vyrazil jsem do města - Řinu jsem přivázal za nohu na řetěz )není to kapku nezdvořilé?( a zamířil jsem do centra až k blízkému kinu. Procházel jsem se a přemýšlel, co právě dávají. Ale v tu chvíli...

Trhl jsem sebou až se mi vyrazil dech.

Zíral na mne můj hrozivý brácha Edward a zlověstně se usmíval. JSEM SYN JISTÉ SMRTI!

Pokračování příště.

Moucha

8. března 2010 v 18:28 | Edwardův brácha |  Edwardův brácha
Život je jako ptačí lázeň. Je z betonu, plný vody, a ptáčci se v něm rádi koupou.

Rád bych se Vám svěřil s pár aktualitkami.
Je to pořád stejné, psát na blog, útěk před bráchou, najíst, útěk před Edwardem, psát na blog, jít na WC, rychle schovat před bráchou... Inu, mám to velice těžké. Na cestě mne začla k tomu všemu zdržovat otravná moucha.

Abych to osvětlil. Byl jsem se právě narychlo nakoupit pár krabic krupicové kaše (zbožňuji ji), šel jsem k pokladně a začal vytahovat svoji pěněženku ze svého vaku. Rozbalil jsem karimatku a spacák, otevřel ho a zahloubal se rukou do jeho hlubin. Vytáhl jsem plátěný pytel převázaný gumičkou na vlasy. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl peníze na zaplacení.

"To máte zdarma, mladý pane."
Strašně jsem se polekal a trhl sebou - co to vykládá? - pomyslel jsem si a opovrživě se podíval na drzou prodavačku.
"Máte to zadarmo! Ovšem když mne pozvete na drink." rádoby svůdně se usmála.
To určitě. U pultíku se krčila malá holka s nějakýma drátama na hlavě - aspoň podle toho, jak vypadaly její vlasy. Pokusil jsem se o zdvořilý tón.
"Děkuji, zaplatím." Ona ale ne! Stáhla si tričko ještě níž a vstala.
"Stejně už končím. Pojď se mnou!" začala mne tahat za obočí a jelikož to dost bolelo, šel jsem za ní až do blízkého baru.

Musel jsem s ní přetrpět dvě minuty, když mne přemlouvala a na kolenou prosila, ať jí koupím Coca-Colu. Haha - tý tak něco koupím. Odešel jsem znechuceně ale ona za mnou. Zastavila mne a začala mi vyznávat lásku. Přes změť "odtržených duší, celistvých srdcí spojených poutem, neskonalými city, láskou na první pohled, muck, dosavadní osamělost a motýlků v břiše" jsem nepostřehl smysl její přednášky. Trpěl jsem další čtyři minuty, než to vychrlila.

Od té doby se ode mne na krok nehne. Na svoji obhajobu - od výše uvedeného dialogu jsem s ní nepromluvil ani slovo. Ona si ovšem mé mlčení jaksi neuvědomuje a bombarduje mne dalšími monology o jejích citech. Citovat raději nebudu - je to nechutné. Upřímně, tak zvrhlé stvoření jsem od posledního setkání s mým bráchou Edwardem neviděl.

Prosím - pomozte mi. Jak se zbavit otravné ctitelky, která mi PRÁVĚ TEĎ POPRSKALA TRIČKO, PROTOŽE MI PŘEDVÁDĚLA, JAK UMÍ LÍBAT! AACHHGRROUCH!