Září 2009

Hohohó!

25. září 2009 v 21:24 | Edwardův brácha |  Moje sláva
Tak jsem si řekl, že vám zase něco povyprávím. Doufám, že vám to nebude vadit, a že jsem vás mým pozdravem moc nepolekal.

Povyprávím vám něco z událostí, co mne potkaly před pár dny. Jak už víte, bydlím ve své chatrči nedaleko moře a potůčku.

Vrazil dovnitř a rozsvítil světlo.

Tedy, abych nepřeskakoval. Seděl jsem na stole a psal jsem své spisy, tu najednou někdo otevřel dveře. Byl to ten samý muž, kterého jsem potkal nedávno při mém setkání s kovovým hadem. Uviděl mne a zeptal se - "Morigéner. Adresser des réprimandes à quelqu'un?"
"Ne!", zařval jsem a seskočil jsem ze stolu s ozdobně vyřezávanýma nohama. Tu se najednou kolem toho tajemného muže protáhla moje Marta. Popadla toho muže, který se nápadně podobal mé známé z minulejška. Usmála se na něj, chytla ho za ruku, prošla kolem mne a aniž by se na mne podívala, zavedla ho dlouhou chodbou do přístěnku na košťata.

Zamyslel jsem se. Je to normální, aby používala můj přístěnek na košťata v mém vlastním domě? Nechtěl jsem se před ní ztrapnit a tak jsem to nechal být. Vyhoupl jsem se na stůl a dal jsem se do psaní mých spisů.

Po chvíli jsem se začal nudit a tak jsem utíkal až k přístěnku na košťata a přiložil jsem ucho ke dveřím.


"...není legrace. No dobře.
Poslouchej mě!
Cože?
Marto, poslouchej mě. Chci ti jenom říct, že je možné, že nás uslyší Ty-víš-kdo.
Myslíš Edwardova bráchu?
Koho jiného! Vždyť jsme v jeho domě.
Jo, aha. Zapoměla jsem. Poslední dobou mne zlobí paměť. To víš, je mi přeci teprv dvanáct.
Děti mívají těžší než my. Ale to nevadí. Chci říct, že mě to nevadí.
Morigéne?
Ano?
Víš, proč jsme tady?
Vlastně nevím.
Chci ti něco říct." šeptala Marta. "Chci ti říct... tohle."

...a ozval se děsivý mlaskavý zvuk. Dala mu pusu! Nehorázně jsem rozesmál, potom jsem si ale uvědomil, jak je situace vážná. Utíkal jsem zpátky do kuchyně, vytáhl jsem dvě vidličky z příborníku, vyběhl jsem před mou chatrč a začal jimi hrabat v zemi jako krtek.
Chci se zahrabat!, byla má jediná myšlenka.

"Uklidni se, uklidni seeee..." mumlal jsem si a mnul si spánky.

Ona přeci neví, že ten muž je ta okouzlující dívka s modrými zuby a v hnědých šatech! Navíc, už mne nemiluje! A říká jí/mu Morigéne. Ona si opravdu myslí, že se zamilovala do nějakého muže. Nevím proč, ale celá situace mi příjde děsně legrační. Ještě teď se směji. Smíchy jsem i poprskal své spisy, musel jsem je přepisovat na nový pergamen. Ale teď bych se vás chtěl na něco optat.
Co myslíte, mám jí to říci a zabránit jejich štěstí, ale co když bych měl šanci ji svézt a mít ji jen pro sebe?

Můj otazníček číslo Dvě

15. září 2009 v 18:54 | Edwardův brácha |  Mé otazníčky
Dámy a pánové,
chtěl jsem se Vás
už delší dobu zeptat,
jestli jste v kontaktu s podsvětím?
Tuto otázku řeším už
celé roky, a tak jsem
si řekl, že se Vás na
to tedy zeptám.

Těšte se na další otazníčky!


Pozorohudná historka

9. září 2009 v 14:04 | Edwardův brácha |  Ze života Edwardova bráchy
Bratři a sestry,
chtěl bych vám povyprávět historku. Tak tedy.
Byl jsem zrovna sbírat jahody, když se ke mě přitočil jakýsi muž. Měl jsem již skoro plný chlebník těch nejvyzrálejších jahod, tak červených, asi jako byl čepeček červené karkulky v pohádce O červené Karkulce. Ten muž držel v ruce hada. Ale nebyl to normální had! Byl celý kovový. Měřil asi osm stop a v pase měl asi čtyři stopy. Muž přikročil ke mě a pravil.
"Mluvím s Edwardovým bráchou?"
"Ano", vydechl jsem roztouženě.
"Pak tedy se musíte pustit do boje s tímto hadem. Jsem velvyslanec Edwarda C. Připravte se k boji na život a na smrt!"
"Takže můj brácha chce, abych svedl souboj s tímto hadem? Jaký k tomu má důvod, prosímvás?", pravil jsem a zatvářil jsem se náramně tupě.
"Nelíbí se mu, jak vaše sláva roste. Jste příliš slavný na to, aby ste mohl zůstávat déle na živu! Mohl byste ho ohrozit a jeho kariera by se mohla zhroutit, jako stavba z karet."
"Dobrá, dobrá", pravil jsem, jak je mým dobrým zvykem, "budu tedy bojovat!"
Muž pustil hada a cosi na něj zasyčel. Had skočil a omotal se mi kolem pasu jako pásek. Ztrhl jsem ho ze sebe a šlápl jsem na něj. Byl mrtvý.
"Bravóó!", vykřikl muž a najednou se, před mýma očima, proměnil v opravdu krásnou dívku. Měla modré zuby a hnědé šaty.
"Páni", vydechl jsem úžasem. Dívka se přikrčila - a jedním velkým skokem snožmo se přehoupla přes mrtvého kovového hada. Z kapsy jejího hnědého šatu vytáhla nůžky na papír, shýbla se k hadovi a ustříhla mu špičku ocasu.
"Podej mi svou paži!", zařvala a já se k ní natáhl. Obvinula konec hada okolo mého zápěstí a pravila.
"Jsi statečný, Edwardův brácho. Tento had mě věznil v hospodě U Starého blázna a nechtěl mě pustit domů. Řekl, že mě propustí jen tehdy, když najdu jistého Edwardova bráchu a on s ním svede život na život a na smrt. Zabiješ-li ho, bude mrtev a já volná. Zabije-li on tebe, budeš mrtev a já též. Děkuji ti a přijmi tento kovový náramek z hada jako mé poděkování. To s tvým bratrem jsem si vymyslela."
V tu chvíli byla pryč.
Pohřbil jsem hada a odešel jsem.