Deník 0.1

26. června 2009 v 15:02 | Edwardův brácha |  Deníček Edwardova bráchy
Čaáhoj,
jsem tu. Jsem tu opět. A to za účelem, abych vám sdělil několik novinek - shrňme to - zkrátka, je tu první zápis do mého Deníčku.

Jak asi víte, můj bratr Edward je čím dál slavnější. Důkladně plánuji strategii, jak se proslavit víc, než on. Zapsat se do dějin, ano, to je můj sen. Od té doby, co matka zemřela na chřipkovou epidemii se cítím jaksi opuštěný, spokojený, ale opuštěný. Bydlím v Rain Town, malé dědince v Severní Americe. Nikdo tam moc nebydlí, jen pár sedláků, trakařů a další různé obyvatelstvo středních vrstev - znáte to. Včera jsem byl na večeři v restauraci U Starého blázna, když v tom -

- uviděl jsem ji. Byla to ona.

Dlouho jsem toužil po partnerce, byl jsem tak opuštěný. Vysnil jsem si ji, dívka menšího vzrůstu, světlounce hnědé vlasy s plavým přelivem, střižené po ramena, kulaté, hnědé oči, v slušivé, černé, letní bundičce. Byla velmi mladá, takových 12 let, řekl bych. Uznávám, určitý věkový rozdíl by tu byl, ale ne víc jak 5 let, což by se dalo považovat za přijatelné. Zamiloval jsem se na první pohled, hned jsem k ní vykročil. Nikdy dřív jsem ji v Rain Town neviděl a tak jsem se navázal kontakt. "Zdravím. Vy jste se sem nově přistěhovala?", zeptal jsem se. "Ano, rodiče zde zakoupili domek. Budu tu bydlet společně se starším bratrem, oni bydlí v Evropě.", řekla mi. Zaradoval jsem se z její otevřenosti a pokračoval jsem. "Kdo, oni. Tví rodiče?" vymáčkl jsem ze sebe, strachujíci se, že něco pokazím. "Tak jseš blbej? To je přece jasný.", odvětila. Zatvářil jsem se zklamaně, ach, nepovedlo se. Už jsem byl na odchodu, když mě kdosi oslovil. "Neodcházej, prosím! Já to tak nemyslela. Něchtěla jsem být ošklivá, víš, když mluvím s někým, jako jsi ty - prostě nevím, co mluvím.", řekla mi zase ta dívka. "Jmenuji se Marta." - "Já jsem Edwardův brácha." , řekl jsem. "Bydlíš daleko od Vily Vilekuly? Tam totiž bydlíme - já a bratr." , ptala se Marta. "Ne, je to kousek. Můj dům je stavěný z naplaveného dřeva a z plachet mojí lodi, přijel jsem přes moře a ztroskotal zde. Tak jsem si tu vystavěl chýši.", "Určitě se musíme znovu sejít -", zarazila se. "- teda jestli by jsi chtěl." Srdce mi radostí poskočilo. "No jistě!", vykřikl jsem. "Dobrá, dobrá. Dám ti své číslo, už musím jít. Bratr by se zlobil. Měj se hezky, a brzo napiš!", vyběhla ven z restaurace a byla ta tam.

Zůstal jsem stát jako opařený. V ruce jsem svíral lístek s jejím číslem. To číslo už umím zpaměti.
602 838 *cenzura*
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jiruška! Jiruška! | Web | 27. června 2009 v 9:52 | Reagovat

Ou, chudák Marta.. :-x

2 Kája Kája | Web | 4. března 2010 v 21:41 | Reagovat

Přeji Vám do budoucích let hodně štěstí zdraví a hlavně hodně dětí :D

3 kajiq kajiq | Web | 23. září 2010 v 17:35 | Reagovat

paní dobre
nechces se mrknout na muj blog nebo se spratelit
PS:hezky desing

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama